Série Lhář byla prapůvodně avizována jako trilogie, ale co ďábel a andělé nechtěli, tento měsíc vyšel díl čtvrtý a podle všeho poslední. Tedy čtyři díly a deset let práce mladého polského autora Jakuba Ćwieka. Vytvořil svět plný andělů a biblických odkazů, popkulturních narážek a jednoduchého humoru, který funguje. Tedy, na někoho.
Hned na začátek musím varovat, že série Lhář mě zajímala do té doby, než jsem přečetl půlku prvního dílu. Slohově podobné kusy s podobnými zápletkami jsem si mohl přečíst na literárních serverech a měl bych o nějaké to místo v knihovničce víc. Jenomže já se nerad vzdávám a druhá polovina první knihy měla pár světlých momentů.
Druhá kniha se mi zdála ucelenější, ale kvalitou pořád nedosáhla těch výšin, které bych si přál. A třetí kniha, ta mi ukázala, že doufat už nemá cenu. Lhář není typickým zastáncem „východoevropské“ fantastiky, jak ji máme rádi. Čekal jsem kvalitu Hlídek, atmosféru Metra 2033, dějového spádu Zaklínače, humoru Martina D. Antonína nebo syrovost Míly Lince. Čekal jsem poctivou nálož poctivé fantasy a místo toho jsem dostal jednoduché a přímočaré čtení. Na Lhářovu obranu však musím poznamenat, že vlastnosti, které jsem tu vyjmenoval, mi nikdo nesliboval, takže to považuji za svou chybu a rozhodl jsem se třetího Lháře brát jako odpočinkovou četbu
.
Jak už anotace prozrazuje, třetí díl je o apokalypse. Peklo sbírá všude po světě své vojáky, kteří se postaví po bok samotného ďábla, který si momentálně hraje na televizní hvězdu v USA. Do toho se Lhář pokouší užít si dovolenou, ale nějak zvlášť mu to nevychází. Jak se říká, za vším hledej ženu. A archanděly.
Svět, který Jakub Ćwiek vytvořil, si bere hodně z tradičních biblických příběhů a samozřejmě si přidává dost svého. Nedaří se mu to však příliš osobitě, a když čtete Lhářovy osudy, je dost obtížné k němu jakkoli přilnout. Dnes už je sarkastická hlavní postava moderní klišé (což samozřejmě není autorova chyba) a plytkost děje a nekomplexní postavy nedávají čtenáři moc prostoru něčeho se chytit a co si na Lháři zamilovat. Humor je místy hodně nucený, jindy zase poměrně vydařený, ale odlehčené dialogy mezi arcidémony působí spíše směšně. Popkulturní narážky osobitosti také nepřidají a někdy v textu působí jako pěst na oko.
Největší problém vidím v nespecifikaci žánru. Na akční kus je to málo akční, na filosofický traktát příliš jednoduché, na humornou fantasy málo humorné.
Ovšem pokud se vám líbily předešlé dva díly, třetí vás nezklame – jede pořád ve stejném duchu, i když ubylo trochu té lehkomyslnosti a jede se na vážno. A pokud nechcete zjistit, jak to dopadne, nečtěte si anotaci ke čtvrtému dílu.
The post Lhát se nemá, ale Loki lže už potřetí appeared first on MFantasy.cz - on-line magazín s fantasy povídkami.
